Tohle je MgA. Filip Zeman (* 7.3.1997).

Studium:
2009 – 2017 / Gymnázium Teplice (všeobecné zaměření)
2017 – 2021 / Fakulta umění a architektury TUL (obor architektura a urbanismus)
2021 – nyní / Fakulta umění a architektury TUL (obor tvorba ve veřejném prostoru)
2018 / European Architecture Students Assembly (EASA) v Chorvatsku
2019 / European Architecture Students Assembly (EASA) ve Švýcarsku
2019 / Intermediate National Contact Meeting (INCM for EASA) v Makedonii
Aktivity:
2018-2019 / organizování JFK (studentská soutěž a výstava semestrálních projektů)
2020 / praxe v atelieru PETR STOLÍN ARCHITEKT
2021 / Cena Neon, realizace s Vítězslavem Plavcem
2021 / Opencall Holubník na Vítkově, spolupráce s T. Hoffmanem, 2. místo
2022 / Opencall Signal Festival, realizace s V. Plavcem, O. Drahokoupilem
2023 / výstava „O neuchopitelnosti“, (A)void Gallery, s Václavem Podestátem
2023 / výstava „Načítání/Loading“, galerie Na Galerii
2024 / výstava „Nalajnovanej storytelling“, Moon Gallery, skupina KPZ
2024 / spoluúčast na Artweek Liberec s projekcí „Skrz pylové pole“ a autorskými tisky
2024 / spoluúčast na výstavě „Pozor křehké“, Galerie Poštovního muzea

Korály


atelier Jany Bernartové

Drobné skulptury, které vznikaly
v průběhu jednoho roku. Na jejich
utváření se podílel sám čas. Šlo
o experiment na bázi krystalizace
a rzi, které se v rámci objektů bok
po boku vyvíjely, kombinovaly i mísily.

Protoarchitektura


atelier Stolín Mičeková

Na začátku stály anonymní kusy
polystyrenu a pár kilogramů sádry,
které se skrze experiment mohly
proměnit v jednotlivé hmoty.
Experiment, práce v modelu a s ryzí
formou, jsou základem vší mojí práce.

Piles – Hromádky


atelier Jany Bernartové

Experimentace s materiálem
zahrnovala mísení prachu s různými
pojidly za účelem zkoumání účinku
jednotlivých postupů.
Výstupem byla skupina skulptur,
krajin, které byly stimulující nejen
vizuálně, ale také hapticky.
Opět zde pracuji s formou sedimentu,
otázkou vývoje krajiny a času.


KOEXISTENCE A SYKOT


atelier Jany Bernartové

Živá performance s Gromphadorhina
portentosa (šváb madagaskarský,
syčivý) za použití projekce
a mikrofonu.

Snažím se o konfrontaci pozorovatele s
pro valnou vetšinu odpudivým tvorem.
Ve své performance zvětšuji šváby
pomocí zpětného projektoru
a přenáším tak jejich siluety

do nereálného měřítka. S tím zárověň
kombinuji mou vlastní interakci se šváby
(dotyky vyvolávají sykot, který
je občasně zesílen mikrofonem).
Propojením těchto vjemů „zlidštuji“
tato stvoření a stavím je do stejné role
jako pozorovatele, lidi.

Zvolil jsem konkrétně švába, protože
jejich způsob života včetně fungování
rodin je z hmyzu nejpodobnější člověku.
I pro tuto podobnost a komunitní žití mě
dlouhodobě zajímá hmyz a rád
konfrontuji některé principy z hmyzí
říše s architekturou.


T O U R I S T
T R A P



týmová práce
workshop EASA Switzerland

Tématem EASA (European
Architecture Students Assembly)
ve Švýcarsku byl turismus. V našem
worshopu jsme se zabývali
vytvářením interaktivních instalací,
které měly reflektovat turismus
v krajině. Pracovali jsme se světly
a arduinem.
Tohle dílo představuje lákadlo, které
v krajině svítí a lidi přitahuje, dokud
nejsou úplně blízko. Tehdy se
proměňuje v past typu mucholapky
a turistu pohltí.


INDUSTRIÁLNÍ AMBIENT


atelier Richarda Loskota
Site-specific zvuková a světelná
instalace v libereckém podzemí
v rámci výstavy Chybění – doplnění.
Jako studenti jsme zpracovali
architekturu výstavy, její koncepci
i ji sami kurátorovali.
Výstava byla situována na Papírovém
náměstí, které je považováno za
urbanisticky zanedbané místo, ač se
nachází přímo v centru města,
a rozproudila diskuzi o jeho využití.
Prostřednictvím strategicky
rozmístěných stroboskopů zakrytých
stínidly jsem vrhal světelné záblesky
na zašlý autentický industriální
prostor podzemí. Uvnitř trubek se
skrývalo pár větráčků, které do trubek
nahodile narážely a šustily, jako
kdyby tam bylo lapené nějaké zvíře.
Kombinace absolutní tmy, náznaku
trubek, záblesků a zvuku odhalovala
něco z reálného prostoru, ale nechávala
prostor i pro lidskou představivost.
Cílem byl komplexní prostorový
zážitek a vnesení dojmu života na
místo, které bylo dlouhodobě nevyužíváno.


V A R I A B I L N Í

O D Ě V
Z
IZOTERMICKÉ
F O L I E


atelier Buček Horatschke

Koncepční řešení krátkého úkolu na
téma „malý počin, velký význam“.
Jedná se o návrh oděvu pro lidi bez
domova, který může zároveň sloužit
jako pokrývka nebo spacák, na
základě technologie knoflíkových
spojů, které nevyžadují pro změnu
tvaru žádné šití.
Oděv tvoří izotermická folie, cenově
dostupný materiál schopný chránit
člověka i ve velkých mrazech.
Její zlatá barva láká pozornost tam,
odkud většinou svůj zrak odvracíme, a
dává nám možnost lépe vizuálně
zmapovat rozsah problému
bezdomovectví.

KAPLE KUŘÁKŮ


atelier Stolín Mičeková

Jeden ze dvou koncepčních návrhů
pro nejužší (1,5x24x13m) proluku
v Liberci. Prostor je vymezen z jedné
strany historickou budovou, v níž se
nachází populární hospoda Labský
zámek, z druhé strany ji pak uzavírá
bytový dům.
Když mě napadlo v proluce postavit
kapli, nechtěl jsem, aby její náplň byla
ryze náboženská. Chtěl jsem spíše, aby
byla místem setkávání a třeba i lehce
filosofické promluvy mezi místními.
Svým návrhem také nabízím řešení
problémů rušení nočního klidu a
kouře vnikajícího do oken obytných
místností okolních domů. (Kaple tento
kouř totiž odvádí rovnou do nebe.)

TERMITIŠTĚ
(terapie tmou)


atelier Stolín Mičeková

Druhý koncepční návrh pro nejužší
(1,5x24x13m) proluku v Liberci.
V něm jsem navrhl prostor určený pro
terapii tmou. Lidem by tma měla pomoci
řešit hlavně psychické problémy tím, že
odstraní na danou dobu všechny rušivé
vnější podněty (vizuální, ale i zvukové,
prostory tedy musí být dokonale
akusticky odizolovány).
Stavbu jsem navrhl monoliticky odlít z
betonu. Sousední domy budou sloužit
jako bednění, společně s dodanými
bloky polystyrenu, které pomůžou
vytvořit vnitřní prostory (tubus
schodiště, jednotlivé pokoje i zázemí
pro obsluhu).
Finální varianta zcela opouští
pravoúhlé a ostré tvary, inspiruje se
termitištěm.

GWARDIE

(FILHARMONIA SZCZECIN)


atelier Stolín Mičeková


Představení štětínské filharmonie
očima fiktivního pracovníkaa
bezpečnostní služby, který celé dny
sleduje alespoň mimoděk dění okolo
a uvnitř budovy skrze několik
bezpečnostních kamer.
Po všech těch letech ho nic
nepřekvapí a snad ani nezajímá.
Nebo se snad jen zapomněl dívat,
když byť jen na vteřinu obrazovkou
proletěl glitch.
Krátké video bylo vytvořené
z mých vlastních dílčích modelů
budovy od studia Barozzi Veiga.

ODKAZ

YOUTUBE

SIMULAKRA


opencall Cena Neon,
spolupr. Vítězslav Plavec

Simulakry jsme nazvali objekty, které
zamýšlíme pro městský veřejný prostor.
Jsou tvořeny čtvercovými formáty
lentikulárních čoček, které jsou osazeny
v ortogonální sestavě kovových rámů.
Díky správnému vrstvení a pohybu čoček
vznikají dynamické obrazy
deformovaného okolí i samotného
objektu a jeho pozorovatelů. Svým
tvaroslovím se objekty snaží zapadnout
do kolážovité a někdy chladné městské
architektury, avšak obrazy které nabízí,
tuto skutečnost rozkládají a přetváří
do někdy až nerozpoznatelných podob.

VÝTRUSNÍK



opencall, spolupráce
s Tomášem Hoffmanem

Náš návrh holubníku je jakousi sochou
urychleného rozpadu a degradace
architektury způsobené holuby. Objekt
svým zničeným až nehezkým vzhledem
přitahuje pozornost okolí a vede
k uvědomění této problematiky. Hmota
objektu je rozdělena na dvě poloviny.
Mohutná chaotická část je znázorněním
destrukce a svým vzhledem působí, jako
z betonu, který je po staletí degradován
holubím trusem. Spodní část díky své
průhlednosti a jemnosti vytváří kontrast
mezi jednotlivými segmenty skulptury.
Vzniká živá socha, rozpadající se
činžovní dům.

VYVŘELINY

volná tvorba



Po odmlce jsem se vrátil k matérii prachu,
tentokrát jsem ji spojoval s vodním sklem
coby materiálem, který svou časovostí
prachu odpovídá. Mění se v čase, ačkoliv
pro pozorovatele je to neintuitivní a
překvapivé.
V průběhu 20. století proběhly pokusy
použít vodní sklo v kontextu uchovávání
památek, posléze bylo zjištěno, že vodní
sklo není pro konzervaci vhodné, protože
samo způsobuje materiálu korozi.

Nezmar


Signal festival,
spolupr. s Víťou Plavcem
a Ondřejem Drahokoupilem

Nezmar vzbuzuje zvědavost a nadšení
pro hledání zajímavých nových forem
života kolem nás. Zároveň ale poukazuje
na aktuální směr vývoje civilizace a jejího
vztahu k přírodě a ptá se, jakými způsoby
by si život mohl poradit s naším stylem
obývání planety Země a jeho vedlejšími
produkty.
Instalace je tvořena transparentními
hadicemi naplněnými chlorofylem
rozpuštěným v roztoku ethanolu.
Využívá programovaná UV světla
a pohybové pohony. Připomíná tím
žahavce, kteří používají luminiscenci
ke komunikaci s okolím a mezi
něž patří i nezmar nebo trubýš

PYLOVÁ INVERZE


atelier Stolín Vlachynská,
ocenění porotou JFK#28

Pro alergika jako jsem já je těžké
neuvědomovat si přítomnost pylu
v krajině, a to nejen v rámci rostlin, které
ho produkují, ale i v samotném
vzduchu, který dýcháme. Když je
množství pylu v mezních, vysokých
hodnotách, je to jako by vytvářel celý
negativní obraz reliéfu krajiny, v níž se
pohybujeme. Jediná místa, kam se
nedostane, jsou ta jasně vymezená
pevnou hmotou – stromů, kamenů,
nebo země jako takové. Když se
usazuje na povrch těchto věcí, nese v
sobě pořád pozůstatky informace o
prostoru.

SHEPARDŮV TÓN


atelier Stolín Vlachynská,

Site-specific instalace pro liberecký lesní
amfiteátr coby místo na hranici prostředí
města a přírody.

Lesní amfiteátr, postavený v roce 1951, byl
megalomanský zákrok do přírody pro 35 000
diváků, člověk tak dočasně obsadil území
přírody pro potřeby zábavy a kultury. Po
opuštění amfiteátru začal objekt samovolně
chátrat a v jevišti se pomalu vyměnilo
obecenstvo. Odešli lidé, přišly stromy.
Lidský objekt, umístěný na samozvaném
pódiu v podobě jedné z budov dosud funkční
pily, reprodukuje Shepardův tón, zvukovou
stopu, která iluzivně neustále stoupá. Se
vzdáleností od pódia se ale umělý původ
zvuku stává stále méně zřetelným, ve větší
vzdálenosti připomíná meluzínu. Jeho
intenzita zůstává stejná, podstata se vytrácí,
podobně jako u amfiteátru samotného.


ZVIDITELŇOVÁNÍ JAKO
ZPŘÍTOMŇOVÁNÍ ČÁSTIC
V PROSTORU


atelier Stolín Vlachynská,
ocenění porotou JFK#29

Elementární objekty, jejichž funkčnost se
blíží podomácku vyrobenému vzduchovému
filtru, ale jejichž estetika se pohybuje někde
mezi ryzí funkčností a estetikou. Jejich
rozměr je odvozen od velikosti větráků
stejně jako velikostí např. HEPA filtrů běžně
dostupných na trhu. V průběhu času se tyto
objekty zbarvují podobnými částicemi, které
sami dýcháme.


PROTOKOLY PRŮBĚHU
SEDIMENTACE ČÁSTIC


atelier Stolín Vlachynská,
ocenění porotou JFK#29

Jednotlivé objekty vznikaly ze začátku pouze
coby modely potenciální větší instalace. Brzy
mne ovšem zaujala jejich vlastní existence
v měřítku, které jim bylo dáno. Podobně jako
v případě protoarchitektury, i zde jsem si
pohrával s elementárními kompozicemi na
základě užívaných materiálů.
Objekty se skládaly z lesklé černé destičky
a konstrukce, která ji přidržovala v určité
pozici, v matně černé barvě. V průběhu času,
jak se prach usazoval, se tento jasně patrný
rozdíl mezi lesklým a matným povrchem
stíral.


ZDÁNLIVĚ NEVIDITELNÉ
FENOMÉNY V PROSTORU


2023, bakalářská práce / vedoucí
Jan Stolín, teoretik Kamil Nábělek

Tématem bakalářské práce je pozorování,
zaznamenávání a zpřítomňování
neviditelných jevů, které vyplňují prostor
okolo nás se stejnou intenzitou jako jej
vyplňují jevy viditelné, ovšem pro
neinformovaného pozorovatele je snadné
na jejich přítomnost či vůbec existenci
zapomenout. Práce se věnuje hlavně
fenoménu drobných částic (tj. prach, pyl,
smog ad.), ale nahlíží na téma neviditelna
také z obecnějšího hlediska, zejména
v kontextu moderního a současného
umění.

Cílem praktické části je vytváření
uměleckých objektů, které slouží jako jakési
“sběrné stanice” neviditelných částic
v prostoru, a skrze tato data vytvářet jakýsi
obraz nebo profil prostoru, ve kterém se
stanice vyskytují. Stěžejním aspektem
těchto objektů je mimo neviditelnost také
procesualita a časovost daných jevů.
Důležitou součástí práce je také její
metodika, neměly by v ní chybět
zaznamenané vzorky a záznamy o průběhu
jednotlivých procesů.

Finální instalace vycházela z estetiky
laboratoře „šíleného vědce“, jehož
nesmyslné bádání mělo v sobě jakousi
pábitelskou poetiku


O NEUCHOPITELNOSTI


společná výstava v (A)void
Gallery / s Václavem Podestátem

Výstava O neuchopitelnosti vychází
ze specifik prostředí (A)void Gallery
na Rašínově nábřeží v Praze. S jistým
druhem nadhledu rozvádí úvahy, zda či
do jaké míry je možné prostor obsáhnout,
zda není spíše neuchopitelný. Akcentuje
širokou škálu možností, jak chápat,
vyplňovat a vstřebávat prostor. Hravými
kontrasty jako cesta—nemožnost vyzývá
k důslednějšímu průzkumu prostorových
a materiálních souvislostí, které přesahují
rámec galerie do okolního veřejného
prostoru.


NAČÍTÁNÍ/ LOADING

Výstava v galerii Na Galerii
v jablonecké sokolovně, kurátor
Jaroslav Koudelka


(úryvek z kurátorské anotace:) Název
výstavy “Načítání” odkazuje na proces
tvorby, kdy autor iniciuje záznam fotografie,
a dále již není schopen ovlivnit vlastní
záběr, a je a nucen “jen” pozorovat
nepředvídatelný proces vzniku
panoramatických fotografií pořízených
na mobilní telefon z jedoucího vlaku.
Ať už nás budou napadat konotace
s rozpadajícím se obrazem na starých
televizích, sekaným obrazem počítačové
hry, nebo na nás při letmém pohledu budou
fotografie působit jako iluze věrohodného
nezkresleného záznamu, z pohledu diváka
se nám naskýtá možnost odhalování
tajemství, které nám Filip Zeman
zanechává někde mezi prostorem
a časem.

PERIMETR


2023, ateliér Jaroslava Prokeše
Slovo perimetr pochází z řeckých slov peri
(kolem, okolo) a řeckého metron (rozměr,
měřidlo). Mezi jeho potenciální významy
můžeme zařadit: obecně obvod nějakého
území, obranný perimetr (ve vojenství
hranice obrany, předpolí) lékařský perimetr
(přístroj k určování rozsahu zorného pole
oka / rozsah zorného pole oka). Perimetr
coby název je tedy podobně mnohoznačný
jako sama instalace.
Tento zvláštní objekt nás udržuje v jakési
podivné nejistotě. Je tvořen převážně
umělým trávníkem, ale část z něj, která
pochází z fotbalového hřiště, je plná
opravdové hlíny, jejíž vůně diváka znejišťuje
a vnucuje mu představu, že možná jde
přece jen o kus živé přírody. Čistší části
jsou ovlivněny naší percepcí celku, takže i
je vnímáme jako organičtější, špinavější.
A svým způsobem také jsou. Ale ne tak
docela. Objekt balancuje mezi
protichůdnými vjemy, které nám poskytuje,
a je zcela otevřen interpretacím. Když
objekt pozorujeme, nemůžeme se zbavit
dojmu, že nás pozoruje také.

SKRZ PYLOVÉ POLE



Artweek Liberec


Prach, pyl a snad i sníh nebo déšť jsou
přírodní fenomény, které zvládnou
v dlouhém časovém měřítku obsáhnout
a pojmout téměř jakýkoliv prostor. Drobné
částice pomalu, ale jistě vyplňují prázdnotu
vymezenou pouze jakousi zamlženou
hranicí mezi hmotou věcí a nedozírně
nehmotným vzduchem. Pyl jako by vytvářel
celý negativní obraz reliéfu krajiny.
Alergický člověk si může uvědomit kolik
drobných částeček oddělil od povrchu
a vpustil opět do oběhu inverzním
prostorem pouhým vkročením do suchého
listí v lese. Když se pyl znovu usadí
na povrchu věcí, ponese v sobě pořád
pozůstatky informace o prostoru.
„Myšlenka částic vyplňujících prázdný
prostor stojí v jádru mé simulace letu
částic prostorem fiktivního lesa
vymodelovaném v 3D prostředí. Vznikají
tak záznamy inverzního prostoru krajiny,
kde vše, co je viděné, je zneviditelněno,
a všemu, co je jen viditelné a tušené, je
věnována maximální pozornost.“ Práce
Skrz pylové pole je extenzí statických
vizualizací z rané autorovy práce Pylová
inverze.


Pseudo-ekologická laboratoř
tekutých forem


ateliér Jaroslava Prokeše

Výzkum se zaměřuje na vodní sklo,
materiál s proměnlivými vlastnostmi, který
svou povahou připomíná pryskyřici
známou z Pitch Drop Experimentu. Tento
materiál, nacházející se na pomezí pevné
hmoty a tekutiny, umožňuje tvorbu
umělecko-fyzikálních modelů, jež zkoumají
vliv gravitace na jednotlivé objekty. Vodní
sklo, původně vnímané jako pojivo či
lepidlo, se zde ukazuje jako fascinující látka
s dlouhodobými proměnami, které jsou
sledovány a zkoumány v kontextu
umělecké tvorby.
Práce se pohybuje na hranici mezi uměním
a vědou, přičemž využívá pseudovědecký
přístup, který zdůrazňuje nejistotu
a nepředvídatelnost procesu. Výsledné
objekty z vodního skla mají neurčitou
formu a podstatu, což reflektuje složitost
a výzvy spojené s jeho zpracováním. Tato
neurčitost je podpořena také použitím
materiálů jako je igelit, který doprovází
vznik objektů a přispívá k jejich
nejednoznačné povaze. Celý proces tak
zkoumá nejen fyzikální vlastnosti vodního
skla, ale i jeho estetický a konceptuální
potenciál v rámci umělecké tvorby, kde se
prolínají prvky seriózního výzkumu
s experimentální volností.

Předpoklad meze křehkosti



ateliér Daniela Hanzlíka

Projekt je volným pokračováním nebo
rozvíjením témat, která jsem započal v
semestru předchozím, a v jejichž jádru stojí
materialita vodního skla coby materiálu,
který je schopen v sobě obsáhnout dualitu
pevného a tekutého v jeden a ten samý
moment.
Práce je to i nadále procesuální, závislá na
čase, a proto neustále v procesu, nikdy
zcela ukončená.Zatímco projekt laboratoře
se relativně vědecky zabýval působením
gravitace na čistou hmotu vodního skla, v
tomto semestru jsem na úroveň
zkoumaného povýšil také konstrukci,
kterou vodní sklo obtéká, a která je vždy
tvořená jednotlivými pláty kartonu. Jedná
se o setkání dvou temporalit; karton coby
materiál dočasný ve smyslu jeho použití a
vodní sklo paradoxně coby součást věcí,
jejichž životnost se snažíme prodloužit
Zpětně bych instalaci vytknul, že ačkoli se
velmi zaměřovala na vytváření prostředí,
což se jí dařilo, ustoupil v ní zájem o vodní
sklo, které jako téma vysublimovalo do
pozadí oproti statice a jakémusi momentu
křehkosti.V diplomové práci bych nicméně
rád i tak uplatnil například aspekt měření
nebo motiv tekutého neustále pohyblivého
spoje.